Zpátky do neolitu
V období neolitu (cca 8000 – 5000 př. n. l.) došlo k zásadním změnám v obživě. Z lovců a sběračů se začali pozvolna stávat zemědělci, pěstující převážně obilniny a luštěniny. Zažívací trakt tehdejších lidí nebyl na bílkoviny obsažené v obilninách zvyklý a ne každý jedinec se dokázal přizpůsobit. Tímto způsobem se na světě zrodila celiakie, avšak než ji lidé dokázali správně diagnostikovat a ulevit postiženým od jejich bolestivých projevů, muselo uplynout ještě několik tisíciletí.
První lékařské záznamy zmiňující celiakii pochází ze starověkého Řecka cca z 2. století n. l., kdy lékař Aretaueus z Kappadokie, detailně popisuje tehdy neznámé onemocnění. Mezi příznaky pacientů uvádí průjmy, váhové úbytky a bledost, pravděpodobně způsobené špatnou reakcí na potravu. Onemocnění označil slovem „koiliakos“, což znamená něco ve smyslu jako „utrpení ve střevech“.
Nevědomost během století
V průběhu následujících staletí si lékaři s onemocněním nevěděli rady, tudíž se nedochovaly žádné spisy pojednávající přímo o celiakii. Objevují se sice velmi barvité záznamy ze 17. a 18. století, které popisují průjmovité onemocnění nápadně připomínající svými příznaky celiakii, avšak žádné konkrétní pojmenování zde nenajdete.
Až koncem 19. století přináší anglický lékař a pediatr Samuel Jones Gee klinický obraz celiakie, který odkazuje na spisy Aretauea. Gee správně určil, že nemoc způsobuje neschopnost strávit některé prvky stravy, ale mýlil se v tom, které to vlastně jsou. Nemocným doporučoval dietu skládající se z opečených plátků chleba, což je z dnešního pohledu naprostá hloupost a zároveň zakazoval rýži, kukuřici či zeleninu. Nutno podotknout, že tehdejší medicína se teprve vyvíjela.
Začátkem 20. století se celiakií zabývali převážně pediatři a to z důvodu, že onemocnění se nejčastěji vyskytuje již v raném věku. Všechny tehdy publikované vědecké články se správně shodovali v tom, že jedinou úlevou od nepříjemných příznaků je striktní dieta. Problém byl však v tom, která dieta je ta správná. Průlomová byla roku 1924 banánová dieta amerického pediatra Sidneyho Valentina, který měl za to, že od příznaků ulevuje enzym obsažený právě v banánech. S tím zázračným enzymem to sice nebyla pravda, ale pacientům se díky absenci lepku značně ulevilo.
Válka jako přínos pro celiaky
Největší přínos přinesla paradoxně Druhá světová válka, kdy nizozemský lékař Willem Dicke přišel na to, že nedostatek potravin vyrobených z pšeničné mouky nemocným dětem prospívá. Po válce, až začalo být chleba opět dostatek, došlo opět ke zhoršení průvodních příznaků. Po mnoha dalších zkoumáních přišli vědci a lékaři na to, že veškeré potíže způsobuje lepek. Od 50. let 20. století se tedy konečně začala praktikovat bezlepková dieta.
Celiakie byla i nadále zkoumána a postupně se zjistilo, že její projevy nemusí být pouze zažívací potíže, ale i vyrážka, migréna apod. Výzkum pokračuje i v současnosti a pacientům nezbývá než doufat, že se v budoucnosti objeví na trhu lék, který by jim ulevil.
